V malém městečku, kde se rozum a vkus ztratily ve smogu podivné módní vlny, žil mladý muž jménem Antonio. Město, kde všichni chodili s plynovými maskami, protože módní návrháři rozhodli, že nejnovější módní trend bude vypadat, jako by všichni trpěli nějakým toxickým vzduchem.
Antonio, věrný hrdina moderní doby, nalezl svůj klid v odpočívajícím pozadí. Sedí ve svém pokoji, jako by vstoupil do obrazu od Whistlera, kde Matka odpočívá. Odehrává se to v tichém prostoru, kde vůně absurdity míchá se s pachem gumové plynové masky.
Na stěně za ním visí obraz Ježíše, který se zdá, že pohrdavě kroutí hlavou nad nákazou, kterou představuje módní směr města. Antonio v černém habitu a plynové masce odpočívá, jako by byl posvátným patronem nového náboženství – náboženství absurdity.
Pak přichází další dějová tečka, jako by módní konzultanti házeli šipky na náhodné trendy na kolotoči. Antonio, jako každý dobrý následovník, se převlékne do bílého nátělníku. Krk mu ozdobí kříž na řetězu, protože proč ne, a co je lepší než zdůraznit svou spiritualitu v té věci, co se zdá být směsí oblečení z second handu a výběru náhodného pobočníka na provázku.
A samozřejmě, plynová maska je stále na svém místě. Nevíme, zda jde o nový náboženský rituál nebo jenom absurdní módní výstřelek, ale Antonio takto kráčí ulicemi, připravený na jakýkoliv nepředvídatelný výbuch nesmyslu, který by mohl nastat.
A nakonec, jakoby to nebylo již dostatečně surrealistické, Antonio se objevuje v nové scéně, tentokrát jako by byl vyfocen do moderního módního časopisu. Svlečený do trenýrek s logem Supermana, jako by byl novodobým hrdinou, a co víc, Antonio poprvé odložil svou plynovou masku. Je to jako odhalení tajemství, jakoby se odhalila tvář pravdy za masou absurdity.
Město pokračuje ve svém bláznivém tanci absurdní módy, a Antonio, teď už bez své masky, zdá se, že konečně nachází své vlastní místo v této parodii na vkus a smysl. Ale, kdo ví, co nás čeká v dalším směru módního šílenství v tomto divokém městě, kde všechno je možné a nic není, jak se zdá.
