V chodbě, kde čas se zpomaluje, stojí muž, ve županu, s pohledem upřeným do dálky. Přes otevřené dveře koupelny, světlo z jeho tváře stírá strach, a on hladí rám dveří, jako by hladil samotné ráno, jemně, láskyplně, vláčně.
Vedle něj, jeho žena, v modrém svetru, jako moře v klidu, sedí a čeká, v očích jiskra, v srdci ticho. Jejich pohledy se setkávají, v tom tichu, co slova nemá, kde každý okamžik je malbou, každé ticho je písní.
Na stole tiká budík, starý, ale věrný, jeho rytmus je jako srdce jejich domova, oznamuje příchod nového dne, nejistý, ale jistý, a přesto, v tom tikání, je něco uklidňujícího, něco co říká: „Vše je jak má být.“
A tam, na stole, vedle budíku, leží fík, ovoce sladké jako letní večer, tmavé jako noc. Je to malý dar, přírody pozvání, k radosti, k smíchu, symbol toho, že i v obyčejném je něco výjimečného, něco co se nedá koupit, jen cítit, jen žít.
Tak stojí spolu, muž ve županu a žena v modrém svetru, v chodbě, kde světlo z koupelny osvětluje jejich cestu, kde budík tiká jako připomínka míjejícího času, a kde fík na stole je malým připomenutím, že život je plný sladkých okamžiků.
A v tom ránu, v tom tichu, v tom světle, jsou prostě spolu, v pohledu, v tichu, v čekání, v domě, kde láska není jen slovo, ale cítění, kde každý den začíná s otevřenými dveřmi do nového příběhu, do nového rána.
