Elvíra, mladá v nočním šeru, jemně kráčí, na Babette, společnici věrnou, srdce sváže.
Ve světle modrých šatech, jako nebeská vlna, v tmavě modré uniformě, jak noční stíny dlouhá.

Vrací se domů, kde ticho jí v náručí volá, odkládá své róby, v srdci nese tajemství a pokoření. Ve světě, kde se denní světlo s nocí prolíná, Elvíra, kráčí sama, v přítmí snů a toužení.

Nyní stojí, nahá, jen ve zlatém svitu ručníku, připravuje si koupel, voda hladí tělo i duši. Její kůže, měkká a jasná, jako měsíční svit v hlubině, v zrcadle se odráží,
v každém pohledu zase trochu jiná.

Elvíra, v klidu a samotě, v náručí večera, objímá teplo vody, zrcadlo snů, co jí byla dána. V tichu domova, kde čas se zastavil, se stává, na okamžik, ve světě svém, královnou sama.