V malém dřevěném domku na kraji města se Egon, kytarový učitel se specializací na soukromé lekce pro mladé ženy, připravoval na další hodinu. Jeho metody výuky byly, řekněme, poměrně unikátní a jeho pověst ještě více.
Dnes přišla nová studentka, mladá žena v červených punčochách, plná nadšení pro učení hry na kytaru. Egon ji přivítal s úsměvem, který měl na tváři již tolikrát.
„Vítejte, jsem rád, že máte zájem o kytaru. Pojďme si sednout a začneme,“ řekl Egon, ukazuje na křeslo vedle kytary.
Žena si sedla a vzala do ruky kytaru. Egon se posadil vedle ní a začal ji instruovat, jak držet prsty na strunách. Ale jak to u Egona bývá, lekce se brzy začala ubírat trochu jiným směrem.
„Vidíte, hra na kytaru je velmi intimní záležitost,“ řekl Egon, přibližuje se k ní trochu víc.
Žena, trochu zmatená, ale stále odhodlaná naučit se kytaru, se snažila soustředit na jeho rady. Ale Egonovy metody byly více o „fyzickém výrazu“ než o skutečné hře na kytaru.
Jak hodina postupovala, bylo jasné, že Egonova „výuka“ byla méně o akordech a více o svádění. A jak to v Egonoově dřevěném domku bývá, každá lekce skončila stejně – místo hry na kytaru se konala jiná „milostná hra“.
„Jste opravdu talentovaná,“ řekl Egon na konci lekce, s úsměvem, který naznačoval, že nemluví o její hře na kytaru.
Žena, trochu zmatená, ale nějakým způsobem osvícená, opustila dům s pocitem, že se možná naučila víc o mužích než o kytarách.
A Egon? Ten si připravoval svůj domov na příští lekci. Další mladá žena, další „hodina kytary“. Jeho život byl jednoduchý rytmus opakujících se melodií, které nikdy nevedly k opravdové hře na kytaru. Ale Egon byl spokojený. Vždyť kdo by nechtěl být učitelem s takovými „bene ty“? Ironie byla, že nejlepší kytarové sólo, které kdy zahrál, bylo jen pro sebe, v tichu svého dřevěného domku, daleko od zraků svých studentek.
