Byl večer v kavárně s neklidnou atmosférou, kde kouř a myšlenkové bubliny spojily síly a vytvořily vlastní tajemný vesmír. Mladá žena, démonicky náchylná k dramatickým projevům, seděla nahá, jen s obvazem kolem hlavy, držíc v ruce talíř s červeným příborem, který působil dojmem, že by právě vyšel ze salonu haute cuisine.
„Bez tebe jsem jako talíř čekající na tatarský biftek,“ prohlásila s výrazem, který byl připraven běhat po Broadwayi. Nicméně v tom momentě, vzhledem k neexistenci bifteku, její vyjádření neobdrželo očekávaný potlesk publika.
Na vedlejším stole stál starý telefon, jehož diskrétní zvonek se občas ozval, jakoby se snažil komunikovat se svým majitelem, který měl zřejmě důležité hovory s duchy minulosti. Vedle něj byla fajfka, symbolizující tajemství a neexistující biftekovou atmosféru.
Na druhém stole zátiší zdobil červený rúž na perách, který byl jak stopy lásky na perách, které se však ztratily někde ve vánku osudu. Dáma, stále nad talířem bez bifteku, vyfoukla pusu dýmu jako kouřovou bublinu plnou nevyslovených slov a nenaplněných očekávání.
A tak tam stáli – žena, talíř a vánkyrka cigaretového kouře, spolu s telefonem, fajfkou a červeným rúžem, ve světě, kde biftek byl spíše mytickým stvůrou než realitou.
„Bez tebe bych byl jako telefon bez signálu,“ zamyslel se muž s fajfkou a podíval se na telefon, který se snažil chytit alespoň kousek dávných hovorů. Ale odpovědi byly stejně neuchopitelné jako dotek bifteku, který se skrýval někde za rohem.
A tak se jejich osudy proplétaly v jednom surreálním zátiší, kde žena stále čekala na svůj biftek, telefon na své signály a fajfka na svůj tajemný kouř. A nakonec zůstalo všechno tak prázdné, jak talíř bez tatarského bifteku – neboť bohužel, ani tentokrát, biftek nebyl nalezen.
