V závanu starých stránek, kde čas mizel mezi písmeny a vůní papíru, seděla mladá brunetka. Její oči pluly po řádcích knihy „Lexikon magie“, a každé slovo vytvářelo obrazy, které se dotýkaly zakázaných a tajemných míst lidské mysli.
Byla to první kapitola jejího putování po stopách iluze. Přitiskla knihu k hrudi a nechala magii slov ponořit se do své duše. Pocítila, jak se její mysl otevírá novým světům, jak z každého odstavce vykvétají obrazy, jež byly dříve skryty v temnotě nevědomí.
Nahá, jak byla stvořena, zvedla oči od stránek a její pohled zamířil k protisvětlu. Tam, ve stínu, kde světlo a tma tancovaly svůj nesmrtelný tanec, se nacházela plachta. Světle hnědá jako zlatý odlesk slunce na podzimním nebi, připravená nasát každou kapičku světla a zhmotnit představy.
S lehkostí ducha přešla k plachtě a začala ji rozprostírat v protisvětle, kde skrytá magie čekala na svůj okamžik. Každý hmat plachty byl dotekem do světa, kde realita a fantazie se prolínaly jako milenci v noci.
Nyní připravená na svůj první rituál, postavila se před protisvětlo. Její tělo, osvícené slabým svitem, bylo jak plátno, na kterém měly začít vznikat obrazy z jiných dimenzí. A přesto, přestože se otírala o hranice magie, zůstávala spojena se zemí, s realitou, z níž vycházela.
Přišla chvíle, kdy stíny začaly tančit na světle hnědé plachtě a mladá žena, jako dirigentka neviditelného orchestru, vedla tuto taneční symfonii. Přivolávala síly, jež byly dříve jen písmeny na papíře, a nyní se stávaly živými entitami v protisvětle.
Rituál pokračoval, a mladá žena se stala tvůrkyní svých vlastních iluzí. V hmatatelném stínu objevovala nespočet možností, jak proměnit svět a jak se dotknout magie skryté ve vlastní duši.
A tak plynuly okamžiky, kdy se realita stínila a fantazie se stávala skutečností. Brunetka stála ve své nahotě, obklopená světle hnědou plachtou a protisvětlem, s knihou „Lexikon magie“ položenou u nohou. Její pohyb po stopách iluze právě začínal, a každý rituál byl novým krokem do neznáma.
