Na okraji malého městečka, vedle dřevěné zelené chaty, se na terase odehrávala velice neobvyklá partie šachu. Mladá žena celá v bílém proti Smrtce v černém hábitu. Ano, přesně tak, Smrtka. Protože kdo by byl lepším protihráčem ve hře o život než ona sama?
Partie byla napínavá. Smrtka, s obvyklým vážným výrazem, bez jediného slova, táhla své gury s nekompromisní přesností. Mladá žena, s úsměvem na rtech, odpovídala stejně přesně. Nebylo pochyb o tom, že obě hráčky byly ve svém elementu.
Scéna byla tak pitoreskní, že by si zasloužila svůj vlastní obraz. Starý dřevěný stůl, šachovnice, dvě gurky – bílá a černá, v pozadí zelená chata a kolem zpěv ptáků.
„Sázka byla, že když vyhraju, dostanu dalších deset let života, že?“ zeptala se mladá žena, když přemýšlela o svém dalším tahu.
Smrtka jen pokývala hlavou. Měla jasné pravidla a dodržovala je. Žádné zbytečné konverzace, žádné emoce. Jen hra.
A pak přišel rozhodující moment. Mladá žena posunula svou královnu a vykřikla „Šach mat!“ s triumfálním úsměvem. Smrtka se na chvíli zastavila, jako by zpracovávala nečekaný vývoj. Pak se zvedla a bez slova zmizela, zanechávajíc za sebou jen svůj stín na dřevěném stole.
„Už zase,“ zamumlala mladá žena. „Pokaždé, když vyhraju, neřekne ani slovo. Kde je gratulace? Kde je uznání mé strategie?“
Ale Smrtka byla už dávno pryč. Mladá žena se zasmála a dala si další šálek kávy. Vyhrála nad Smrtkou a získala další deset let života. Ale co teď? Kdo by čekal, že vyhrát nad Smrtkou je až tak… nudné?
„Tak alespoň mám čas naučit se hrát lepší šach,“ řekla si s úsměvem a začala si připravovat další partii. Tentokrát proti svému odrazu v zahradním zrcadle. Protože když už jste jednou porazili Smrtku, s kým jiným byste si měli zahrát?
