V jednom malém městečku, zapadlém mezi kopci, kde se každá novinka šířila rychlostí světla, žila mladá žena jménem Marie. Ne, nebyla to ta Panna Marie, ale ráda si hrála na svatou. S oblibou se oblékala do dlouhých modrých šatů a pozorovala svět přes své malé okno, jako by byla svědkyní nebeských tajemství.
Jednoho dne, když se dívala ven, uviděla sousedku Annu. Anna byla její úplný protiklad. Mladá, veselá a naprosto bezstarostná. A hlavně, vždycky oblečená tak trochu… nekonvenčně. Dnes měla na sobě pouze ručník a nohy si namočila v lavoru. V ruce držela modlitební knížku, kterou si četla s takovým nadšením, že by se mohlo zdát, že čte nejnovější román od J. K. Rowling, a ne slova plná zbožnosti.
Marie nemohla uvěřit svým očím. „Jak se tohle může líbit Bohu?“ pomyslela si s nevěřícným úšklebkem. Ale pak se stalo něco, co ji úplně vyvedlo z míry. Anna začala tančit. Ano, tančila s modlitební knížkou v ruce, nohy v lavoru a v ručníku, jako by byla hlavní hvězdou v nějakém bizarním muzikálu.
Marie se nejprve rozčílila. „Tohle je urážka všeho, v co věřím!“ vykřikla do prázdného pokoje. Ale pak, jako by jí něco špitlo do ucha, se její ústa roztáhla do širokého úsměvu. „Proč bych se měla naštvávat, když můžu tančit taky?“ řekla si.
A tak se stalo, že i Marie, která se vždy držela přísných pravidel a etikety, se přestěhovala od okna, odhodila své modré šaty a začala tančit v punčochách. Tančila svobodně a bez starostí, jako by byla součástí taneční show.
Sousedé, kteří to viděli, si jen poklepali na čelo. „Co se to děje s těmi ženami?“ ptali se. Ale Marie a Anna na to nedbaly. Tančily a smály se až do večera, kdy slunce zapadlo za kopce malého městečka.
A tak skončil další den v životě Marie, která si uvědomila, že někdy je lepší nebrat život tak vážně a že i tanec v ručníku může být formou modlitby. Amen.
