V místnosti, kde světlo plaché hraje, mladá žena, nahá, v klidu klečí. Před sebou má kávu, vůni cítí, snáší, nechává svůj pohled na stole setrvat, neuteče.

Na tom stole, scéna, jak z jiné doby, zátiší s hrozny, barvy syté, živé. Ona pozoruje, oči plné tiché hry, jak k hroznům se blíží pták, v letu křídla vztyčené.

Není to jen pták, je to příběh nečekaný, v každém křídla záhybu tajemství skryté. Žena hledí, a čas se zdá zastavený, v tom okamžiku, kde vše je možné, nic není ztracené.

Káva chladne, ale ona nepije, její svět je nyní v tom zastaveném čase. Kde pták se ke hroznům blíží, kde je moře klidné, kde vše je jasné, i když je vše tajemné, v hlubokém hlase.

Je to okamžik, kdy vše stojí a přesto se točí, kdy nahota není zranitelností, ale svobodou. Kde každý pohled je cestou, každé setkání osudovou nocí, kde žena u stolu s kávou je královnou, v každém slově, v každém slovu.

A tak sedí, v tichu svého světa, s ptákem, co ke hroznům se pomalu blíží. V tom prostoru, kde čas se zastaví, a přesto letí, je žena, co upřeně hledí, v příběhu, co navždy zůstává tichý.